Poviedky o vlasti

Stav tovaru: Tovar vo výbornom stave, ako nový a plne funkčný.

Popis tovaru: Ruská satira má hluboké kořeny. Již sám název této knihy je ironickým odkazem na podobnou sovětskou tradici malých, povětšinou oslavných próz. Autor však píše o zcela jiné vlasti, než byla ta sovětská, a ... Ruská satira má hluboké kořeny. Již sám název této knihy je ironickým odkazem na podobnou sovětskou tradici malých, povětšinou oslavných próz. Autor však píše o zcela jiné vlasti, než byla ta sovětská, a jeho povídky mají leckdy podobu politických thrillerů. Z různých úhlů rentgenuje ruskou „demokracii“ z počátku 90. let minulého století, odkrývá panoptikum lidských typů, počínaje společenskou smetánkou přes realitu zbohatlického života „nových Rusů“, vztahy uvnitř vědecké komunity nebo myšlenkově deviantně účelové prostředí reklamní agentury. Svůj sociální ostrovtip a sžíravý sarkasmus ale nemilosrdně cílí i do prostředí „obyčejných“ lidí. Jak sám říká: „Neposkytuji jednoznačné odpovědi, spíše nepříjemné otázky a nutím čtenáře zamyslet se nad tím, jaká je ve skutečnosti naše vlast, co to vlastně je ruský patriotismus a kdo opravdu naši zemi řídí...“ Ukázka z textu   „Poslyš, šéfíku!“ obrátil se Ivan Nikolajevič k sluncem nechutně opálenému vrchnímu a zastrčil mu do náprsní kapsy pětiseteurovou bankovku. „Dej nám nějaký pěkný místo, ať dobře vidíme na kozy. Zrovna teď jsme dorazili z Ruska. A co holky, máte pěkný?“ Poplácal vrchního po rameni jako starý štamgast a přitom se ohlédl na legionáře, aby to přeložil. „Je regrette, monsieur, mais vous devez faire la queue, comme tout le monde,“ (Je mi líto, pane, ale budete muset počkat, až na vás přijde řada, jako všichni ostatní) odpověděl odměřeně vrchní. „Je ne comprends pas!“ (Nerozumím!) nasupil se Ivan Nikolajevič a jeho prsty samy od sebe přešly do gesta paroháče, zapomenutého od těch dob, kdy mu naposledy něco odmítli. „Co kdybychom si stoupli do fronty, co?“ poprosil ho legionář. „Naposledy jsem stál ve frontě na šlichtu!“ vybuchl Belmondo. „Maj tu pořádky jak v base!“ naježil se. „Ale oni zavolají policii,“ řekl smutně legionář. „A my na ně zavoláme konzula!“ houkl Ivan Nikolajevič, ale spíš jen tak pro formu: dostat se dovnitř se mu přece jen chtělo víc než se poprat. Ivan Nikolajevič, posazený pomstychtivým vrchním k nejvzdálenějšímu stolku, odkud tanečnice nebylo skoro ani vidět, kypěl vztekem, který utápěl v šampaňském. „Ty ženský jsou děsný a nemaj žádný kozy,“ Ivan Nikolajevič vyplivl Cristal Champagne a zvedl se z místa. „A tanec taky nic moc. Uvidíme, jaký budou v posteli.“ Vykročil nezadržitelně vpřed, čímž vyděsil japonské turisty zjihlé pohledem na obnaženou ženskou hruď. „Chci támhletu čerňoučkou,“ ukázal ochrance na ohnivou snědou tanečnici v exotickém kostýmu z pštrosích per. „A předvedu jí to – když vy se na něco takovýho nezmůžete…“ „C’est pas possible, monsieur,“ (To není možné, pane) rozhodila rukama ochranka. „Je ne comprends pas!“ zasekl se Ivan Nikolajevič. „Ici, on n’est pas un bordel,“ (Tady nejste v bordelu) zarazila ho ochranka. zobraziť viac